Věřím, že každé poslední rozloučení by mělo vycházet z příběhu člověka, se kterým se loučíme. Nemusí být velkolepé ani odpovídat žádným představám o tom, jak by měl pohřeb vypadat. Důležité je, aby bylo opravdové a blízké těm, kterých se týká.

Záleží mi na tom, aby při přípravě rozloučení dostal prostor člověk, jehož život si připomínáme,
i lidé, kteří se s ním loučí. Naslouchám jejich přáním, vzpomínkám i pochybnostem a společně hledáme podobu obřadu, která pro ně bude mít smysl.

Nejde o to, jak by rozloučení mělo vypadat, ale co má znamenat pro ty, kteří se loučí.

Už od dětství jsem se setkávala s pohřby jako s přirozenou součástí života. Zpívala jsem v kostele při svatbách, křtech i pohřbech a vnímala, že právě poslední rozloučení je chvílí, kdy se na okamžik zastavíme a ohlédneme za životem člověka, který byl součástí toho našeho. Vzpomínky, které sdílíme, nám připomínají nejen to, kým byl, ale také co v nás zanechal.

Zásadním momentem pro mě byla účast na smutečním obřadu, který vedla kolegyně Blanka Hrubá. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak důležitou roli má člověk, který pozůstalé provází posledním rozloučením. Tato zkušenost mě přivedla k myšlence věnovat se smutečnímu řečnictví
a pietnímu provázení.

Postupně jsem si uvědomila, že mě oslovuje možnost propojit práci s lidskými příběhy, slovem a hudbou. Dnes se tak v mé profesní cestě potkávají zdánlivě vzdálené světy – porodní asistence, pedagogika a smuteční řečnictví. Každý z nich se dotýká člověka jiným způsobem, ale všechny mají společné jedno: lidský příběh a jeho jedinečnost.