Především úcta k jedinečnosti každého člověka, jeho životnímu příběhu a přáním jeho blízkých. Věřím, že poslední rozloučení by mělo vyrůstat z toho, jaký člověk skutečně byl – co měl rád, čemu věřil, co ho těšilo a jaké místo zaujímal v životech ostatních.

Nemusí mít vždy podobu tradičního smutečního obřadu. Může být také osobním setkáním, při kterém společně vzpomínáme, zpíváme, děkujeme a připomínáme si chvíle, které nás spojovaly. Velmi důležitá je pro mě sounáležitost. Možnost, aby se na rozloučení podíleli lidé, kteří byli součástí života zesnulého, a aby každý mohl přispět způsobem, který je mu blízký. Stejně podstatné je pro mě také naslouchání. Neexistuje jediný správný způsob loučení. Každý člověk i každá rodina potřebují najít svou vlastní cestu.

Přeji si, aby poslední rozloučení nebylo pouze obřadem, který je třeba uspořádat, ale smysluplným okamžikem, na který mohou pozůstalí vzpomínat s vděčností a pokojem.

Jsem hudebnice a pedagožka. Ve své umělecké činnosti se dlouhodobě věnuji především staré duchovní hudbě a oživování lidových písní a tradic. Vnímám je jako důležité spojení s předchozími generacemi, jejich zkušenostmi, radostmi i bolestmi. Prostřednictvím pěveckého sboru Valentin pracuji s lidmi všech věkových kategorií, od dětí až po seniory. Hudba nás učí naslouchat jeden druhému, spolupracovat a prožívat společné chvíle. Vytváří společenství, jehož hodnota často přesahuje samotné umělecké vystupování. Právě v tomto prostředí jsem získala jednu ze svých nejhlubších zkušeností s pietním provázením.

Jeden z našich sboristů mě půl roku před svou smrtí požádal, abych vedla jeho poslední rozloučení. Společně jsme se na jeho odchod postupně připravovali. Dokud mu to zdravotní stav dovoloval, snažila jsem se mu přizpůsobit podmínky tak, aby mohl i nadále zpívat a vystupovat s námi. Později jsme se setkávali osobně. Jeho pohřeb se stal procítěnou oslavou života, do které se aktivně zapojila celá hudební komunita, jejíž byl součástí. Byl to okamžik hlubokého smutku, ale také vděčnosti a sounáležitosti. Tato zkušenost mě utvrdila v přesvědčení, jak důležité je naslouchat přáním člověka již během jeho života a umožnit mu, aby se mohl na svém posledním rozloučení vědomě podílet.

Také v osobním životě mám blízkou zkušenost s péčí a doprovázením na konci života. Doma jsem pečovala o svého tatínka, kterého jsem provázela celým procesem umírání a následně jsem promluvila i na jeho pohřbu. V současnosti pečuji o svou maminku a také o svého stárnoucího čtyřnohého přítele. Tyto zkušenosti mi stále připomínají, jak důležitá je v každé životní etapě blízkost, trpělivost, respekt a schopnost přizpůsobit se měnícím se potřebám těch, které máme rádi.

S tématem života a jeho konečnosti souvisí také můj projekt Pěstování života. Jeho prostřednictvím se snažím rozvíjet a předávat umění vědomého života – takového, v němž dokážeme rozpoznávat skutečné hodnoty, pečovat o vztahy a postupně nacházet smíření se sebou samými i s přirozeným během života. Věřím totiž, že na dobrý odchod se svým způsobem připravujeme tím, jak žijeme.

Hudba zůstává důležitou součástí mého působení také při posledních rozloučeních. Vedle role smutečního řečníka se podílím na duchovních pohřebních obřadech jako zpěvačka,. Hudba zde pomáhá vyjádřit to, co někdy slovy vyslovit nedokážeme. Všechny tyto zkušenosti mě postupně přivedly k založení partnerského centra Pietní provázení.